Další ze slohovek no...

Jakým se ve svém životě řídím mottem? Když se tak nad tím zamyslím, bude pro mě těžké odpovědět na tuto otázku. Možná bych si spíš mohla položit otázku, jestli mám vůbec nějaké motto. První odpověď, která mně hned napadne je ne. Neřídím se žádným citátem ani mottem. Proč? Protože nemám ráda, když je někde napsané, jak bych se měla chovat a co bych měla dělat. Nejsou to žádná pravidla, která bych měla dodržovat. A úplně stejně to mám i s každoročními předsevzetími. Nikdy si žádné nedávám a nikdy ani nebudu. Jsem zásadový člověk, takže vím, že pro své cíle nepotřebuji nějaký konkrétní den, kdy bych si je měla stanovit. Přijde mi, že se tím pak víc vážu a proto je ani neplním.

Řídím se spontánně a rozhoduji se převážně podle toho, jak se zrovna cítím. Myslím si, že taky hodně záleží na tom, jak se ten určitý den vyspím a jakou mám náladu. K čemu mi tedy potom budou nějaká motta? Když chci něco udělat tak to udělám nebo to nechám na poslední chvíli. Vždycky však všechno udělám. Pokud tedy nebudu počítat některé úkoly do matematiky. Knížky z knihovny taky nečtu, protože je musím vrátit do určitého termínu, ale protože mě baví. Kdybych se měla nutit, spíš se mi čtení zprotiví a to by pak nebylo, kvůli třeba i dobré knížce, spravedlivé.

Zároveň se taky nedá říct, že bych ve svém životě nepotřebovala nějakou tu motivaci. Potřebuji ji dokonce každé ráno, abych vůbec vstala. Nejhorší je vždy každá sobota, protože to je u nás zavedený uklízecí den a podle mé mámy by bylo nejlepší, kdyby se vše stihlo rovnou do oběda. Samotná představa mě ničí už jen z principu. Všechno musí být co nejdřív, ale já si chci dělat věci po svém. Nemám ráda, když se o něco snažím a přitom nevidím vůbec žádné výsledky. Čím delší doba to je tím je to pak horší a spíš své snažení vzdám, protože v tom nevidím žádný smysl. Odpověď na otázku k čemu mi to bude, je tím pádem hned jasná.

Při plnění úkolů jsem celkem velký puntičkář, až to některým vadí natolik, že mi to i vyčítají, ale já se řídím tím, jak to cítím a když mi některé věci vadí, prostě je opravím. Všímám si toho především tento rok, kdy jsme začali chodit na praxi. Když jsme třeba jednou umývali stolky, kontrovala jsem to i po spolužačce, protože mi ten jeden malý drobek na stole extrémně vadil. Někdy si dokonce říkám, že bych jim tam mohla vyleštit třeba i okna, pak si to ale raději rozmyslím a raději pokračuji v tom, co mám dělat. Doma pak nikdo nechápe, jak je možné, že nejsem takhle aktivní i tu. Dalo by se říct, že své puntičkářství považuji za jeden z faktorů, který mě motivují. Ovšem, jak jsem zjistila, tuhle vlastnost jsem zdědila po tátovi.

  Dalším takovým faktorem, který mi pomáhá, je že se řadím mezi celkem trpělivé lidi, které jen tak něco nevytočí, takže klidně budu čekat i hodinu, než na mě dojde řada u pokladny v nekonečné frontě. Nebudu si stěžovat a klidně se budu dál usmívat na všechny ostatní, kteří budou na rozdíl ode mě zcela otrávení. Nepotřebuji se zbytečně rozčilovat a jako „profesionální“ snílek si budu žít svůj život v myšlenkách. Věřte mi, že pak všechno rychleji utíká a nepotřebuje k tomu ani žádnou motivaci stačí jen trochu fantazie. Někdy je to ovšem nevýhoda, protože pak nevnímám a věčně nevím, co se kolem mě děje, což ostatní vytáčí a já se jim ani nedivím.

Na začátku jsem se zmínila, že se neřídím žádným mottem ani citátem či pořekadlem, co je však pro mě v životě hodně důležité je hudba. Bez té bych si nedokázala představit ani jeden den. Písničky jsou přesně to, co k životu potřebui, to co mě motivuje nejvíc, to co mě dokáže uklidnit a nabudit úplně nejvíc. Mám ráda tu energii, kterou mi poskytují, a kterou pak můžu využít ke všemu ostatnímu. Není pak nad to, když si třeba k takovému uklízení pustíte oblíbené písničky. Hned vše rychleji utíká a takové vysávání pro mě v ten okamžik znamená zábavu, protože je to jediný moment, kdy můžu přeřvávat vysavač, a nikomu nebude vadit můj otřesný zpěv, jelikož mě vlastně nikdo neuslyší. Stejně tak to mám i u sportu, baví mě běhání, baví mě jízda na kole, jenže pokud u toho nemám hudbu, jako bych ztrácela chuť, protože soustředit se jen na tu jednu činnost třeba i hodinu v kuse by mě hodně brzy omrzelo. Mám taky vyzkoušené, že čím víc jsou písničky energičtější a rychlejší, tím víc jsem ze sebe schopna vydat větší energii. Ze všeho nejvíc tak poslouchám právě rockovou a pop-punkovou hudbu, protože tohle jsou přesně ty typy písniček, které mě udržují v každodenním provozu, hlavně pak, když si potřebuji vyčistit a utřídit myšlenky nebo si jen odpočinout. I teď píšu za podpory jedné takové živější písničky, kterou kdyby třeba slyšela má babička, tak ji to porazí hned ve dveřích, protože nechápe, jak něco takového vůbec můžu poslouchat. A není jediná, která nechápe, že se během téhle hudby dokážu motivovat, soustředit a třeba nad něčím uvažovat či psát úkoly do školy. Někteří se hold řídí motty a nesmyslnými citáty, já se řídím hudbou a textem. A co se týče textu, úplně nejradši mám country či folkové písničky, i když jen ty zahraniční. Čeští autoři mě svými texty vůbec neoslovili. První takovouhle písničku jsem slyšela už v roce 2008. Autorkou byla, u nás tehdy ještě ne tak známá zpěvačka, kterou nebudu jmenovat a já si hned po poslechu její písničky musela najít překlad a všechno, co bych se mohla dozvědět. Postupovala jsem dál a za chvíli jsem věděla snad úplně všechno. Každý z jejich songů měl nějaký příběh, skrytou zprávu, či třeba poselství pro fanoušky. V roce 2014 pak tahle zpěvačka vydala jedno z nejúspěšnějších alb vůbec a já si po jeho poslechu akorát tak říkala, jak je možné, že je někdo tak geniální textař, jehož písničky už ani nejsou jen obyčejné rýmy, ale rovnou celé příběhy, ke kterým Vám nestačí jen jeden poslech. Pokud bych si teda měla vybrat jen jednoho umělce, který mě inspiruje a motivuje, tak je to právě ona, protože mi dokazuje, že pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte jednoduše chtít a nenechat se svést na žádnou vedlejší cestu na které by Vás rádi viděli ostatní. Stačí jen zůstat sama sebou a nepřetvařovat se. 
Jako příklad k rozebrání bych tu měla její poslední videoklip, kde všem, které inspiruje, ukázala to, co jsem psala. I když to mnozí možná nepochopili. Mě ovšem baví hledat tyhle ukryté zprávy v textech.
Přeneste se teď prosím na jednu písčitou pláž, protože tenhle příběh plný motivace začíná. Stojí zde dívka, která se rozběhne do lesů, kde ji začnou pronásledovat vlci, v podobě všech nepřátel, kteří jí chtějí zničit. Utíká dál, odnáší si však s sebou i mnohé rány, které ji oslabují, pak si najednou uvědomí, že oni vlci nejsou to jediné, co ji oslabuje. Na krku jí do té doby visel přívěsek, který znamenal všechny nepovedené vztahy, které ji tížili na srdci. V dalším okamžiku jej odhazuje, takže ji opouští další břemeno. Jediná cesta, která je, je tedy cesta přímo vpřed přes všechny překážky. Vyrovná se s minulostí a konečně se přes ni přenese. Nejde žít pro to, co už se nevrátí. Nestojí už tak v temném, nebezpečném lese, je to jen obyčejný les, s kterým splynula, který ji začal respektovat takovou jaká je včetně oněch vlků, kteří teď jen tiše sedí a sledují zpovzdálí. Poslední scéna ukazuje, jak se vrací na pláž, kde nachází nové a mnohem silnější své já. „She lost him, but she found herself and somehow that was everything.“ Slova použitá z její další písničky, jejž mohou nejlíp pochopit, právě její fanoušci, kteří ji vždy podporovali. A co tohle video dalo mně? Především novou inspiraci k tomu, že nemusím vždy vidět všechno tak černě protože, život není o tom, jak by si ho představovali ostatní, ale jak ho chcete žít vy. Není důležité, jak moc budete úspěšní či oblíbení, hlavní je, abyste zůstali takový, jaký jste, nemuseli se neustále přetvařovat a nenechali se zmanipulovat okolím, protože takový lidé Vám za to nestojí. Pokud tedy nejste ovečky, které mají potřebu chodit pořád spolu se stádem.
Tak tohle je tedy má motivace a inspirace, mé motto kterým se řídím a budu se jim řídit i do nadále, protože život žijeme každý jen jednou, tak proč bych si do něj měla nechat mluvit od někoho, kdo mě ani nezná.

Kdybych se teď ohlédla za svou minulostí, viděla bych úplně jiného člověka. Malou vystrašenou holčičku, která by nejraději nikdy nechtěla objevit svět a žít jen protože se prostě jednou narodila. Byla jsem holka, která se neměla ráda, která nikdy neměla moc přátel a nikdy nebyla ve středu pozornosti, prostě jen šedá myš, kterou nikdo moc neřešil. Tak mi to alespoň teď přijde. Když se na sebe nyní podívám do zrcadla, vidím sice stejný obličej, avšak jiného člověka. Hodně věcí mě změnilo k lepšímu, a i když to stále není úplně ono, vím, že jednou zmizí úplně všechny mé problémy, protože mám kolem lidi, kteří mě vždy podpoří či pomůžou. Už mi také nedělá nejmenší problém, každé ráno se na sebe usmát do zrcadla. Dřív mi to přišlo naprosto nesmyslné, dnes bych si bez úsměvu nedokázala představit den. A jen tak mimochodem, nepotřebuji k tomu žádné motto, abych se podle něj řídila.