Byla sobota, čtyři hodiny ráno a pokojem se rozezněl můj budík. Za normálních okolností bych si asi pěkně vynadala za to, jak jsem blbá, že si neumím ani vypnout budík. Tentokrát tomu však nebylo, tentokrát to bylo dobrovolné. A proč?
Ten den mě čekal nabitý program a cesta až do Maďarska není jen tak, hlavně když jedete s cestovkou a autobusem. Tyhle cesty mi však nikdy nevadili. Možná na to má vliv má flegmatická povaha, ale vždy si říkám, že když už jsem přežila cestu autobusem do Řecka tak už přežiju vážně všechno. Ovšem byla jsem v tom autobusu jedna z mála s takovým přístupem. O tom ale až za chvíli.
Ráno jsem byla absolutně nedospaná, ano musela jsem totiž za každou cenu ten večer předtím dopsat předchozí článek, který sem stejně zveřejňovala až po cestě v autobusu, ale jsem neponaučitelná a mám pocit, že se jen tak nezměním.
No tak jsem tedy s obtížemi vstala, nějak se co nejrychleji vypravila a spolu s mamkou jsme se vydaly do zimy, která venku byla. Mimochodem, opravdu krásný budíček, když vás udeří studený vzduch do obličeje. Na autobusové zastávce jsme měli sraz se zbytkem rodiny, konkrétně tedy babičkou, tetou, babiččiným bratrem a jeho ženou (No prostě strejdou a tetou, copak já vím, jak jinak bych jim měla říkat :D) a tam jen počkali, než pro nás autobus přijede, nabere a pojede dál směr Brno a z tama potom rovnou na Slovensko, kde měla být první zastávka na benzínce. Jestli jsem před chvílí mluvila o své trpělivosti, tak právě teď bych chtěla zmínit proč. Většina lidí v autobusu začala poposedávat a to jsme ještě ani nepřekročili naše hranice. Jedna paní se už po hodině začala shánět po záchodu a tak to pokračovalo. Někdy mi přijde, že Češi jsou opravdu typičtí. Takže ano, když jsme konečně zastavili na první zastávce, většina lidí se vyhrnula ven, aby vzápětí utvořili frontu u záchodů. Já si mezitím mohla v klidu odpočinout a ještě trochu dospat to, co jsem v noci nestihla. Vlastně skoro celou cestu jsem prodřímala a vnímat jsem začala, až když jsme byli v Maďarsku a naše průvodkyně se nám rozhodla začít vyprávět o historii země, čímž se cesta o dost zkrátila.
Na místo jsme dorazili okolo desáté hodiny, kdy naší první zastávkou byla Rybářská bašta, což je název pro neogotickou stavbu v Budínské části Budapešti a abych vám to nějak přiblížila, když tam stojíte, připadáte si, jako byste byli někde ve světě Harryho Pottera nebo v Disneylandu, prostě pohádka. Když se navíc půjdete podívat na hradby, naskytne se vám pohled na celou Budapešť, ta je totiž rozdělená na dvě části Budín a Pešť, kdy každá z těchto částí leží na jednom břehu Dunaje, který město na tyhle dvě části rozděluje. Nebudu vám tu nic nalhávat, tohle město s jistotou nadchne každého, kdo má rád historii, i když za mě tedy stéle vede naše Praha.
Mezi symboly města, které v Budapešti určitě nepřehlédnete, určitě patří i Řetězový most, Budapešťský parlament, město je také známé pro své lázně a také brzy zjistíte, že ať jdete kamkoliv, vždy potkáte sochu sokola zvaného Turul, který se vyskytuje snad skoro v každé bájné pověsti či legendě spojené s městem. Co je pro město určitě také typické, je jejich guláš, paprika a ještě jedna jistota pro Maďarsko, pokud někde uvidíte korunovační klenoty, kdy koruna bude mít šikmý kříž, můžete si být s klidem jistí, že je to právě Uherská koruna. Ale dost už k historii, další naší zastávkou byla tržnice, která je umístěná v budově, a když sem přijdete, zjistíte, že si připadáte jak na nějakém nádraží ze světa Harryho Pottera s jediným rozdílem, místo kouzelnických věcí zde najdete především uzeniny a jak jinak, samé papriky. Až teprve v druhém patře najdete i něco jiného než jídlo. Mimochodem v každém obchůdku najdete také Rubikovu kostku, která právě z Maďarska pochází.
Teprve poté jsme se přemístili k samotným trhům, kdy nám paní průvodkyně ukázala naše místo srazu a dala nám rozchod jako dětem na školním výletě. Konečně jsme si tak mohli v klidu projít trhy sami. No teda v klidu zrovna ne, lidí zde bylo víc než dost a to celkem brzy začalo vadit jak mojí babičce, tak mamce. Já však už byla ve svém živlu, spokojeně s trdelníkem plněným čokoládovým krémem v jedné ruce a s foťákem v mobilu v druhé, jsem zkoumala každý kout. Lidí zde bylo opravdu plno, ale naprosto mě nadchla ta atmosféra okamžiku, a když v momentě začala hrát hudba a lidé se sešli do kruhu, aby začali tančit, říkala jsem si, že jsem opravdu v jiné zemi a že je škoda, že takto spojit se neumí i náš národ, protože co si budeme nalhávat, český národ spojí jen sportovní události.
Čas začal ubíhat až moc rychle, najednou už byl večer a tedy i čas se vydat na místo srazu. Rychle jsme tak ještě koupili nějaké sladkosti bratrovi, ať mu také odtud něco přivezeme. Jinak jsme toho totiž opravdu moc nenakoupili, přivezli jsme si hlavně zážitky a ty jsou pro mě mnohem víc.
Večerní Budapešť byla vážně krásná, všude samá světýlka a ta atmosféra na vás dýchala z každého koutu. Pomalu jste si říkali, že odtud ani nechcete, hlavně v momentě, kdy jste šli po nábřeží Dunaje směrem k hotelu InterContinental, před kterým jsme měli čekat na náš autobus. Tady nás čekalo ještě jedno malé překvapení. Tohle místo si pro ten večer totiž vybral místní člověk bez domova (Nechci říkat bezdomovec, protože v tomto případě si to ten člověk opravdu nezaslouží) a po chvíli nám všem přítomným předvedl, co si máme představit pod pojmem talent. Jeho hraní na skleničky přilákalo během chvíle dost lidí na to, aby se kolem něj vytvořil velký hlouček lidí, který mu ochotně přihazoval mince do misky. A za mě rovnou říkám, opravdu mu to šlo líp než většině lidí, co se u nás hlásí do talentových soutěží.
To už bylo však z celého večera vše, teď už bylo jen na řadě se rychle spočítat a naběhnout do autobusu, který neměl na výběr jinou možnost než zastavit nám přímo na zákazu parkování, proto jsme si museli pohnout. Ale vše jsme všichni bez problémů zvládli a už nás čekala jen cesta domů, kterou nám zkrátily dva filmy - Forest Gump a Drž hubu! Pak už opět stejná zastávka na slovenské benzínce a než jsme se nadáli, byli jsme opět na zastávce u nás ve městě. Rozloučili jsme se se zbytkem rodiny a hurá směr má postel, na kterou už jsem se vážně těšila.
Závěrem bych řekla, že všechny ty vánoční trhy mají své typické kouzlo a vlastně je krásné si to každý rok opakovat, i když příště bych ráda zas do jiného města. Mně osobně to dá vždy zjištění, že vlastně nic nepotřebuji a že vánoce jsou opravdu jediný čas, kdy chci mít klid, být s rodinou a nic neřešit, i když je dnešní doba tak uspěchaná, že mám pocit, že už to někteří ani neumí ocenit a to je škoda. Takže pokud budete mít chvilku, zkuste se aspoň o těch vánocích zastavit a zamyslet se nad tím, co je opravdu důležité.
Komentáře