Zážitek na který nechci zapomenout

Zážitky by se měli uchovat a ten můj poslední je pro mě tak skvělý, že vlastně na něj nechci nikdy zapomenout. I proto jsem si řekla, že se trošku vypíšu, abych si ty vzpomínky mohla připomínat.
Hlavním smyslem mého života je hudba a vlastně vše dobré se točí především okolo hudby, takže ani teď tomu tedy nebylo jinak. Ovšem začala bych hezky od začátku, takže si sedněte, bude to na delší povídání.
Nevím kolik z vás má povědomí ostránce s názvem karaoketexty.cz každopádně já už tam mám svůj účet pěknou řádku let. Tudíž by se dalo říct, že díky tomu znám i pár skvělých lidí no a právě díky jednomu takovému skvělému člověku znám i spoustu skvělých kapel. Ano, vím, že teď opakuji slovo skvělý až moc, ale jinak to říct nejde. Tento článek se točí okolo hudby a tady byl, asi před rokem, toho všeho začátek.
Ono víte, když jste člověk jako já a znáte se s podobně naladěnými lidmi, tak je vám fakt jedno, že celé prázdniny strávíte na brigádě, jen abyste si vydělali na lístky na koncerty. Čili já, ještě před týdnem jsem měla těch lístků pět.
Ve škole vás pak čeká jeden z nejnáročnějších týdnu a tři koncerty se shodou okolností sejdou v jednom týdnu. Ano, to je opravdu důvod ke stresu. Pondělí, úterý jsem byla ve škole do večera, jen abych si dodělala úkoly do informatiky k zápočtu, protože doma mám starší verzi wordu, takže ne vše šlo udělat. Ve středu ráno jsem jela do školy ráno jen proto, abychom mohly dodělat další prezentaci, kterou jsme měli, jak jinak, hned na další den. Skvělé načasování. A po škole mě čekala cesta ze Zlína do Brna. Nebýt toho, že měla kamarádka v mobile navigaci, mám pocit, že jsem v Brně ještě teď, můj orientační smysl je tak skvělý, že se umím akorát tak všude ztratit. Teď tomu naštěstí tak nebylo a proto jsem si mohla koncert Royal Republic vychutnat hezky z první řady a přesto, že jsem se snažila šetřit kvůli víkendu, bolelo mě i tak za krkem, protože být v klidu v mém případě opravdu nejde, ještě když kousek před vámi stojí na pódiu Hannes Irengård, kterému se očividně velmi zamlouvá, že má před sebou samé mladé holky, které jsou mimo z každého jeho pohledu. Co si budu nalhávat, i mně samotné je sympatičtější než frontman Adam, ale já jsem sem šla čistě jen za hudebním zážitkem a nelituji. Slyšet songy jako When I See You Dance With Another, Baby, Tommy-Gun nebo akustickou verzi Addictive prostě chceš a jako bonus navíc z celého večera jsem si odnesla poctivě chycené trsátko.
Jenže zážitky musely jít hned stranou, po konci bylo hlavní se co nejrychleji dostat domů, ať se alespoň trochu vyspím a můžu čile vyrazit do školy odprezentovat si prezentaci k zápočtu. Teprve po tomto okamžiku jsem věděla, že jsem v klidu, že si konečně oddechnu a že se konečně můžu začít těšit na pro mě tak očekávaný víkend. V pátek jsem se pořádně dospala a v sobotu dopoledne se zabalila, odpoledne už jsem si to nadšeně vykračovala k nádrží a ke svému vlaku směr Praha. Na samostatnou cestu jsem se moc netěšila, přeci jen jet přes půl republiky sama není tak moc zábavné jak byste asi chtěli očekávat. Jediné, co mi krátilo zdlouhavý čas, byla wifi. Ano přiznám se, v takovýchto momentech jsem za internet opravdu ráda. Hlavně když jedu do města, které skoro vůbec neznám a dělá mi problém vyznat se i na nádraží.
Naštěstí si to umím zařídit jinak, takže mě tam čekal kamarád a vlastně i jediná osoba, kterou v celé Praze znám. Pomohl mi koupit lístek na metro, pak jsem si nechala věci u něj na kolejích, kde jsem vlastně po celé tři dny byla načerno, ale nikdo si ničeho nevšiml, takže kdyby něco, já nikde nebyla jo? A pak už jsme zase byli na cestě směr město, protože jsme měli domluvený sraz s dalšími jeho kamarády, před Palladiem a zároveň jsme se před večerním koncertem chtěli ještě najíst.
Víte co je na vánoční Praze nejhorší? Ano, lidi, všude samý lidé posedlí nakupováním věcí na poslední chvíli. Já sama jsem z celkem malého městečka a než jsem si navykla, chvíli to trvalo. Stejně bych zde ale nikdy žít nedokázala, vzhledem k tomu, jakou povahu mám. Praze bych prostě měla brzo deprese. Praha je krásná a se všemi těmi světýlky ještě kouzelnější. Moc lidí najednou mi však nedělá dobře. Teda pokud se zrovna nejedná o vyprodaný sál, to je totiž jiná situace a na to jsem se i ten den nejvíc těšila.
Zajímavý postřeh, když někam jdete ještě se třemi dalšími kluky, sekuriťák u vchodu prohlédne je, ale vás nechá bez problému projít a ještě se na vás usměje. Stačí už jen zkontrolovat lístek a najednou stojíte v sále, který se začíná pomalu zaplňovat lidmi, kteří přišli ze stejného důvodu. Užít si koncert Enter Shikari, jedné z nejlepších live kapel, která má své oddané fanoušky a vlastně je jen dobře, že jejich hudbu nezná každý, protože v rádiích je neuslyšíte, to byste tam totiž slyšeli až moc inteligence najednou a to v dnešní době přece nejde. Samotné čekání tam se trochu protáhlo, i když první předskokani Astroid Boys odehráli svůj set bez problémů, to samé už nešlo říct u Lower Than Atlantis, kde frontman již po prvním songu zjistil, že skrz problémy s hlasivky nebude schopný víc odzpívat. Omluvil se a zklamaně i naštvaně opustil stage, to však jakou podporu od lidí dostal, stojí za zmínku.
Čekání na Shikari se tak protáhlo a nepomohl tomu ani improvizovaný DJ set, u kterého by většina byla ráda, kdyby nebyl vůbec a rovnou nastoupili Enter Shikari. Nestalo se tak však, začali až se stanoveným časem a pak začalo něco, co se opravdu špatně vysvětluje někomu, kdo předtím nic takového nezažil. Sama bych se měla přiznat, že já je viděla teprve podruhé a v klubu poprvé. Premiéru jsem měla v létě na fesťáku, kde lidi nebyli schopni ocenit, jaký hudební skvost před nimi stál. Tady to ocenili na výbornou a opravdu to bylo jak sto a jedna, když bych měla oba dosavadní zážitky srovnat. Má první věta po skončení byla, že je chci vidět zas. Ale nechci předbíhat, tohle totiž potřebuji rozepsat.
Během celého koncertu jsem se dokázala přesunout skoro okolo celého klubu a ani sama doteď nevím jak, pak jsem se nějak ocitla někde u čtvrté řady a tam i zůstala. Pro mě ideální místo, kdy s mou výškou vidím a zároveň si můžu vše víceméně skvěle užít a nestát jak někteří, kteří si netroufali, na balkóně a je jedno, že jsem byla celá domlácená a boleli mě další den záda, tohle byla, dá se říct krásná bolest v propoceném tričku, mokrými vlasy a úsměvem na tváři. Ta atmosféra byla nezapomenutelná, ale ať teda nemluvím jen o sobě. Enter Shikari převedli perfektně propracovanou show a Rou se jako vždy rozhodl všem dokázat, že je prostě blázen a že prostě v klidu být neumí. Jeden z mála okamžiků, kdy se teda všichni na chvíli uklidnili, bylo, když se rozhodl vylézt na balkón i s kytarou a pokračovat z tama, i když neměl žádnou jistotu čeho se pořádně chytnout. Byl to taky jeden z mála momentů, kdy se člověk nebál vytáhnout mobil, protože by o něj mohl v zápětí přijít. Tahle situace totiž pak nastala jen až u pomalejších Airfield a Adieu. A jejich pomalejší věci bych možná radši už nerozebírala, protože jestli mám pro něco opravdu slabost, tak právě pro ně.
Tento koncert si prostě užili všichni do jednoho a řekla bych, že i frontman Lower Than Atlantis po té, co Rou všechny vyzval, aby ho do zákulisí podpořili. Takový aplaus jaký totiž dostal, myslím musel být slyšet až ven.
Další co na mě zanechalo vliv, bylo to, jak všichni znají doslova všechny jejich texty a je opravdu jedno, jestli se jedná o nejnovější věci jako Undercover Agents nebo ty nejstarší jako třeba Sorry, You're Not a Winner.
A poslední, co bych k tomu koncertu chtěla dodat je to, co jsem já opravdu nikde nezažila. Shikari dohráli a samozřejmě všichni chtěli přídavek, ozýval se křik a potlesk a pak tam kdosi začal dupat. Vlastně jak jsem se potom od kamaráda dozvěděla, byla to jen partička chlapíků, ale v tom momentě to vyznělo jako by dupal celý sál a všichni jen čekali, kdy se podlaha pod námi propadne. Poté si Rou ještě jednou vylezl na balkón, nechal se vyfotit a pro mě můj zatím nejlepší koncert skončil s písní Live Outside, kterou zpíval celý sál.
Po tomto večeru by si člověk řekl, že už je dost unavený a že vlastně jediný co chce je umýt se a jít spát. No… u nás to bylo tak, že jsme se umyli, pak jsme tak nějak úspěšně vymysleli, kde budu spát, ono přeci jen dvě postele a tři lidi je fakt blbý počet, ale i to se nějak vyřešit dalo, v sobotu tam stejně jeho spolubydlící nebyl. No a už si ani přesně nepamatuji, co jsme dělali, ale spát jsme šli až okolo páté hodiny, co si vzpomínám, tak jsme stihli probrat čerstvě zažité Enter Shikari, neoblíbené Kryštofy, Kanye Westa i Taylor Swift. Takto to přesně dopadá, když vás s vaším kamarádem pojí stejná vášeň pro hudbu a jste o ní schopni kecat do noci.
To, že jdete spát tak pozdě, má jedinou nevýhodu, jak nejste zvyklí, vzbudíte se už v deset a pak nevíte, co máte dělat a ještě jste unavení. Navíc celý den uteče až moc rychle. Jen si zajdete na oběd, vrátíte se převléct a již opět stojíte před Palladiem s jediným rozdílem, tentokrát tu máte sraz s jinou partičkou lidí a jste trochu víc promrzlí, protože začalo sněžit a protože tramvaj není zrovna nejspolehlivější způsob dopravy po Praze.
Před dalším koncertem jsme si šli ještě na chvíli sednout, tentokrát se to trochu otočilo, čtyři holky, jeden kluk. Přeci jen i kapela pro ten den byla klidnějšího rázu. Tedy abych byla přesná, dvě kapely, ovšem my jsme tam šli jen na jednu z nich. Taky se přiznám, že do té doby jsem o existenci kapely Blaenavon neměla tušení a i když nebyli špatní, těšila jsem se na Sundaru Karmu a nic víc. Ten večer se také projevilo to, jak moc jsem prožívala předchozí večer, a i když už jsem se snažila být víc v klidu, stejně mě asi v půlce chytli záda a já se nedokázala soustředit na nic jiného, pak jsem to ale nějak překonala a na úkor bolesti si dál užívala zážitek. Přece si to nemůžu jen kvůli zádům pokazit. Už jen proto, že partička s názvem Sundara Karma dokázala v poměrně malém klubu vytvořit takovou atmosféru, která pohltila všechny přítomné, a i když je to poměrně neznámá a teprve začínající kapela, mají na to, prosadit se víc. V Praze to tedy rozhodně předvedli, i když se Oscar ze začátku netvářil příliš nadšeně.
Tento večer uběhl podstatně rychleji, takže ke konci jsme se ještě chvíli zdrželi venku, protože holky, mnohem větší fanynky než mi dva s kamarádem, chtěli za každou cenu potkat kapelu. Chvíli jsme tedy čekali a pak to vzdali s tím, že půjdeme. Ano štěstí nám přálo, kapelu jsme potkali hned ve vedlejší uličce, kde byl druhý vchod do klubu. Kamarád byl tak během chvilky donucen mluvit protože prý umí nejlíp anglicky, nedá se no. Takže jsme si nakonec odnesli nejen skvělý zážitek, menší rozhovor, ale nakonec i společnou fotku.
Po těchto dvou dnech jsem si už fakt říkala, že lehnu a usnu, jenže ne, zase jsem se spletla. Byla neděle, tudíž na koleje dojel kamarádův spolubydlící, a když říkám, že dojel, tak tím myslím, že si tam dovezl bednu piv a televizi. Ano, studentský život k nezaplacení.
Zase jsme se umyli, protože jsme byli celý propocení a zase nastal problém s počtem postelí, který jsme museli vyřešit tak, že jsme se o tu jednu dělili a ať už to zní jakkoliv, nepředstavujte si pod tím nic víc, děkuji. Jo, a abych nezapomněla dodat, co asi tak dělají tři mladí lidé, když mají na pokoji televizi? Ano, dívají se na stoleté pořady na Nova Gold a smějí se té absurditě v tom. Takže ani tentokrát naše večerka nebyla dřív než před půl pátou ranní. Čímž se budíček posunul na dvanáct, takže zas jen čas na to se zabalit, zajít si na oběd a projít si v klidu město, naposledy si pokecat a dopravit se na nádraží, protože prodloužený víkend definitivně skončil a jediný co mě čekalo, byla už jen cesta zpátky domů. Takže tedy milá Praho, zase někdy příště, koncertů bude ještě spoustu.
Na závěr bych chtěla zmínit ještě jednu věc, která mi udělala radost a která se taky týče koncertu. I já jsem jako každý mladý v dnešní době, takže ano všechny fotky jsem měla hned na všech svých sociálních sítích a teda ne že bych se tu chtěla chlubit počty lajků, to fakt ne, ale někdy je fakt výhoda to tam dát. Po nedělní Sundaře mi totiž napsal nějaký kluk na instagramu, jestli by mohl použít moji fotku u článku. No chápete to? To vám prostě tu radost udělá, když ten článek pak otevřete a jako autor fotky je tam uvedené vaše jméno, ale dobře, už opravdu končím, myslím, že vykecávání bylo fakt víc než dost a ten týden byl celkem dost náročný, takže zase někdy příště, až budu mít podobně skvělý zážitek, o kterém budu chtít psát.
Mějte hezký zbytek dne :)