Zdravím :)
Tak jsem si tak brouzdala počítačem a našla jsem pár článků ze starého blogu a myslím, že by si zasloužily být i tady. Takže nebudu zdržovat, tady je jeden takový příběh, co jsem kdysi ve škole napsala, jen tedy nemá název, a pak sem dodám ještě pár knižních recenzí.
"Stůj!" vykřiknu z nenadání.
"Proč?" podívá se na mě nechápavě.
"Nevzpomínáš si? Je tu útes, krok a je po tobě." Jako malý jsme si tu hráli pořád, nechápu, jak mi nemohlo dojít, kde jsme.
"Co bych si měl pamatovat? Vždyť ani nevíme, kde jsme," namítl.
"Cože? Jak to, že si to nepamatuješ?! Vždyť… ale… Ne! Opravdu se tu děje něco hodně zvláštního…“ odmlčela jsem se.
"O čem to sakra pořád mluvíš? Jsi v pořádku? Ty to tu snad znáš?" jeho rozechvělý hlas zněl opravdu zoufale.
"Ano Tome, známe to tu. Když jsme byli malý, zabila se zde ta podivná ženská z vesnice. Už nevím, jak se jí říkalo. Rodiče mi pak ze strachu zakázali sem chodit. Sice je teď tma, ale já si jsem stoprocentně jistá, že je to tohle místo," snažila jsem se mu vše vysvětlit.
"No já nevím, stále mi to nic moc neříká," odpověděl. Nevěřil mi, něco tu bylo opravdu hodně špatně a k tomu ta nepříjemná tma. Nesvítil měsíc ani hvězdy, takže člověk neviděl na krok.
"Ale no tak! Vzpomeň si!" začínala jsem být zoufalá. Co mám tak asi teď dělat? Musím mu to tu alespoň nějak připomenout. Počkat! Mám nápad! Ano, už to mám, někde tu je… ehm, ale kde…
Přesně touhle dobou, kdy se blížil konec školního roku a slunce zapadalo čím dál tím později, mohlo to být tak nějak deset let zpátky. Bylo nám tak 9-10 let a jak už jsem říkala, bývali jsme tu každý den. Hráli si od rána do večera a kdyby pro nás vždy nedošli buď moji nebo Tomovi rodiče, pravděpodobně bychom tu zůstali i přes noc. A pak jednou, to už jsme byli každopádně starší. Rozhodli jsme se, že zde tu noc vydržíme. Nabuzeni adrenalinem jsme tu zůstali.
Kdybych tehdy tušila, co to způsobí, nikdy bych takovou chybu neudělala. Tom zbaběle utekl a já tam najednou zůstala sama. Ať se však stalo cokoli, druhý den jsem se probrala právě tady, ovšem bez jediné vzpomínky na předchozí noc. Takže, jestli se tenkrát něco stalo, nikdo by mi nevěřil a nevěřila bych ani sama sobě.
"Jsi v pořádku?" ucítila jsem dotek na svém zápěstí.
"Au!" vykřikla jsem, ani ne tak bolestí jako spíš, že jsem se lekla. "Nech mě!" otřásla jsem se.
"Co s tebou je?" zněl značně vyděšeně.
"Nech mě! Nesahej na mě! Nepřibližuj se! Já se tě bojím…“ křičela jsem, co to šlo. Něco bylo hodně špatně, ovšem ne s Tomem, jak jsem si zprvu myslela. Problém tu byl se mnou. Někde v mozku mi tato informace proběhla, avšak víc jsem ji zpracovat nedokázala. A i když se mi stále snažil něco říct, nevnímala jsem ho. "Nepřibližuj se!" zakřičela jsem strachy a pak jsem potichu dodala opatrné: "prosím". Nejraději bych utekla. Pryč, někam hodně daleko a hlavně co nejdřív. Pomalu mi začalo docházet, co se v minulosti stalo. To já jsem to zlo. Já jsem ta špatná.
"Vypadni odtud." vykřikla jsem, jak nejhlasitěji jsem dokázala, avšak, vyšlo ze mě jen tiché zajíkání. Přestávala jsem mluvit. "Já ti jinak ublížím…“ slzy mi zaplavily oči. Ovšem, bylo už pozdě, už jsem to nebyla já…
Následujícího dne jsem se stejně jako tenkrát probrala na paloučku u toho zrádného útesu. Nevzpomínám si, co se včera stalo, ale rudá krev všude okolo mi naznačovala, že už nechci žít. Že smrt je jediné vysvobození z tohoto prokletého těla. Takže tedy, stačí jen krůček, malinký krůček a cítím to vysvobození, vítr ve vlasech, ticho a klid.
Komentáře